Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Politickými stranami bývám občas považován za odpůrce politických stran. To je samozřejmě nesmysl: sdružování občanů v nejrůznějších organizacích, hnutích, spolcích, odborech je neodmyslitelnou součástí a bytostnou podmínkou každé strukturovanější civilizované společnosti; čím je společnost svobodnější a kulturnější, tím bývá síť nejrůznějších organizací složitější, pestřejší, bohatší, různotvárnější, ba troufám si říct nepřehlednější. Jakýmsi vyvrcholením tohoto sdružování – a zároveň neodmyslitelnou součástí moderní demokracie a výrazem názorové plurality – je pak sdružování v politických stranách. Bez nich si lze fungující demokratickou společnost věru těžko představit.
Nejsem pochopitelně proti stranám; kdybych byl proti nim, byl bych proti demokracii samé. Jsem pouze proti diktatuře stranictví. Totiž proti nepřiměřeně silnému mocenskému vlivu stran. Nikde, kde je politický systém – a tudíž sám stát – přespříliš podřízen stranám či na nich závislý, to nedělá dobrotu. Myslím si to dávno a nyní, kdy mám příležitost mluvit s množstvím demokratických politiků, se mi to jen a jen znovu potvrzuje: všichni mne před tím varují a všichni mne nabádají, abychom si na tuto věc dali pozor a vyvarovali se nejrůznějších hrůz, k nimž nepřiměřená váha stranictví vede. Máme v tomto směru ostatně dostatek vlastních zkušeností: stačí číst Peroutkovo Budování státu, abychom pochopili, že „diktatura stranictví“ byla neštěstím našeho politického systému od samého vzniku Československa (jen pro ilustraci: počet ministrů v naší první vládě nebyl dán praktickou potřebou, ale vyplýval z počtu tehdy existujících stran a z množství křesel, na něž si kladly nároky).
Přílišný důraz na politické strany vede k mnoha nedobrým věcem. Například: o politických kariérách více než vůle voličů a schopnosti politiků rozhoduje loajalita k stranickému vedení, nebo dokonce k stranickému aparátu. Stranické struktury tak vytvářejí vlastně jakýsi stínový stát ve státě. Volební aspirace či předvolební manévry se stávají důležitějšími než věcně zjistitelný zájem společnosti. Otevírá se až příliš velký prostor mocichtivým lidem, kterým může za jistých okolností jejich stranická příslušnost, servilita k stranickým vůdcům, umožňující jim rychlý vnitrostranický vzestup, a šikovné ukrytí za stranickým praporem získat postavení a vliv, jež vůbec neodpovídají jejich kvalitám. Snadno se může stát, že voličům vládnou posléze lidé, které si vůbec nezvolili: stačí, že je populární strana či strana s populárním programem napsala na svou kandidátku odměnou nikoli za jejich kvality, ale za jejich tak říkajíc specifické služby. Společnost posléze žije de facto jen od voleb k volbám; veškeré politické rozhodování je zcela ve vleku stranickovolebních manévrů a kalkulací; nikdo nemyslí dál a na něco jiného než na umístění své strany v nejbližších volbách.
…Strany, které vznikly jen proto, že někdo chtěl být důležitější, než by byl, kdyby žádnou stranu nezaložil, bojují o své minuty v televizi a kují různé nelogické koalice, jejichž smyslem není dohoda o společném programu pro tuto zemi, ale pouhé vytváření iluze množství a váhy. Většina politických či „politologických“ debat se točí jen kolem toho, kdo se chystá jak koho vyšachovat. To všechno samo o sobě by mi tak nevadilo, takové vření k demokracii patří a je jejím průvodním znakem a koloritem, vadí mi, že to všechno – v situaci pro tuto zemi víc než vážné – může zcela vytěsnit skutečně odpovědný zájem o prospěch obce. Jak tomu čelit? Jak umožnit společnosti, aby politicky zrála, krystalizovala a vytvářela si – jak jinak než skrze strany – své přirozené politické spektrum, a zároveň zabránit tomu, aby vládu lidu nahradila vláda stranických šmejdilů?
…Je mnoho více či méně komplikovaných způsobů, jak tomu čelit. Jeden způsob mi však připadá obzvlášť jednoduchý. Totiž volební zákon… Zjednodušeně by se dalo říct, že jde o spor mezi poměrným a většinovým volebním systémem. Dávám jednoznačně přednost systému většinovému. Ale byl bych vděčný i za systém kombinovaný…
…Co to konkrétně znamená? V podstatě to, že by voliči měli volit konkrétní osoby. Prostě ty, které znají, ať už z televize nebo z uliční schůze, a k nimž mají důvěru. Napříč politickými stranami – bez ohledu na ně – anebo podle stranické příslušnosti: to už je jejich věc. Ale aby nebyli odsouzeni volit jen podle stranické příslušnosti. Zároveň to znamená, že zvolení poslanci budou odpovědní svým voličům a nikoli stranám, které je daly na svou kandidátku.
…kvalita všech zákonů, které náš budoucí parlament přijme, závisí na tom, jaký tento parlament bude – tedy na tom, kdo a jakým způsobem do něj bude zvolen.