Zdůvodnění soudců nejvyššího soudu USA Louise Brandeise a Olivera Wendella Holmese mladšího ohledně obrany svobody projevu v rámci případu komunistky Charlotty Anity Whitney z roku 1927.
Tento soud ještě nevytvořil standardní pravidla pro posuzováni, kdy má být nebezpečí považováno za zřejmé; jak vzdálené může být, aby na ně přitom bylo možno pohlížet jako na bezprostřední; a jaká míra zla má postačovat k tomu, aby v rámci ochrany proti němu šlo ospravedlnit ukrácení práva na svobodu slova a shromažďování. Abychom mohli tyto otázky zodpovědět správně, musíme si uvědomit, proč je státu za běžných okolností zakázáno bránit šíření společenských, ekonomických a politických doktrín, které velká většina občanů pokládá za lživé a spojené s hrozbou zlých důsledků.
Ti, kteří vybojovali naši nezávislost, byli přesvědčeni, že konečným cílem státu je dát lidem svobodu k rozvíjeni vlastních schopností; a že v jeho vládě by měly uvážlivé síly převládnout nad svévolnými. Vážili si svobody jako cíle i jako prostředku. Věřili, že svoboda je klíčem ke štěstí a odvaha klíčem ke svobodě. Byli přesvědčeni, že svoboda umožňující každému, aby myslel, jak chce, a mluvil, jak myslí, jsou prostředky, bez nichž nelze rozpoznávat a šířit politickou pravdu; že bez svobody slova a shromažďování by jakákoli diskuse byla planá; že z jejich hlediska diskuse představuje za běžných okolností postačující ochranu před šířením nebezpečných doktrín; že největší hrozbou pro svobodu jsou lhostejní lidé; veřejná diskuse je politickou povinností; a že o tento základní princip se má opírat americká vláda. Byli si vědomi rizik, která ohrožují všechny lidské instituce. Věděli ovšem, že pořádek nelze udržovat pouze obavami z trestu za jeho porušení; že je nebezpečné bránit myšlení, naději a obrazotvornosti; že strach plodí útlak: že útlak plodí nenávist; že nenávist ohrožuje stabilitu vlády; že cesta k bezpečnosti spočívá v možnosti volně diskutovat o předpokládaných křivdách a navrhovaných způsobech jejich nápravy; a že vhodným lékem na zlé rady jsou rady dobré. Věříce v sílu rozumu uplatňovanou prostřednictvím veřejné diskuse, vystříhali se mlčení vymáhaného právem - silového argumentu v jeho nejhorší podobě. U vědomí občasného výskytu tyranie ze strany vládnoucích většin doplnili ústavu o dodatek zaručující svobodu slova a shromažďování.
Strach ze závažných škod sám o sobě potlačování svobody slova a shromažďování ospravedlnit nemůže. Muži se obávali čarodějnic a upalovali ženy. Smyslem řeči je osvobozovat člověka z područí iracionálních obav. Potlačování svobody slova lze ospravedlnit jediné tehdy, existují-li důvodné obavy z vážných nepříznivých následků svobodně pronesené řeči, pokud bude umožněna. Musejí existovat důvodné obavy, že tušené nebezpečí hrozí vskutku bezprostředně. Musejí existovat důvodné obavy, že zlo, jemuž má být zabráněno, je opravdu vážné. Každé odsouzení platného zákona do jisté míry zvyšuje pravděpodobnost, že bude porušen. Tato pravděpodobnost narůstá pokaždé, když je jeho porušení prominuto. Přispívají k ní i vyjádření souhlasu s takovým jednáním. Zvyšuje ji propagace kriminálního uvažováni prostřednictvím výuky syndikalismu. Díky obhajobě překračování zákonů se tento jev rozmáhá ještě výrazněji. Ovšem ani obhajoba jejich překračování, jakkoli odsouzeníhodná z morálního hlediska, není důvodem k odpírání svobody slova, jestliže zmíněná obhajoba není spojena s podněcováním a nic nenasvědčuje tomu, že by měla bezprostředně vyústit v jednání. Je třeba mít na paměti značný rozdíl mezi obhajobou a podněcováním, mezi přípravou a pokusem, mezi shromažďováním a konspirací. Zřejmé a bezprostřední nebezpečí lze považovat za prokázané jen tehdy, je-li doložena bezprostřední hrozba či obhajoba vážného násilí, nebo pokud lze na základě předchozího jednání předpokládat, že taková obhajoba tehdy byla zamýšlena.
Ti, kteří v revoluci vybojovali naši nezávislost, nebyli zbabělci. Nebáli se politických změn. Nevelebili pořádek na úkor svobody. Odvážní, sebevědomí muži s vírou v moc svobodné a smělé argumentace, uplatňované prostřednictvím vlády lidu, nemohou shledávat zřejmým a bezprostředním žádné nebezpečí plynoucí z pronesené řeči, jestliže obávané zlo nehrozí propuknout dříve, než se vytvoří příležitost pro plnohodnotnou diskusi. Je-li dost času na to, aby v diskusi bylo odhaleno jako lživé a podvodné, lze-li uvedené zlo odvrátit výchovou, pak je nápravou hodnou uplatnění více řeči, ne vynucené ticho. Represi lze ospravedlnit jen stavem nouze. Takové musí být pravidlo, má-li se autorita smířit se svobodou. Tak podle mého názoru velí ústava. Američané tedy mají vždy možnost prokázat, že žádný stav nouze ospravedlňující útisk neexistoval.
Navíc ani bezprostředně hrozícím nebezpečím nelze omluvit potlačení zmíněných funkcí, nezbytných pro účinnou demokracii, jestliže obávané zlo není poměrně závažné. Zákaz svobodného projevu a shromažďování je opatřením natolik přísným, že jej nelze považovat za prostředek vhodný k odvrácení poměrně triviální společenské škody. Policejní opatření se může stát neústavním čistě proto, že - ač z hlediska ochrany účinné - je nepřiměřeně tvrdé a despotické. Stát by tak mohl při uplatňování své policejní síly prohlásit každý vstup na cizí pozemek za zločin nezávisle na jeho následcích i na úmyslu či cíli vstupujícího. Mohl by rovněž trestat jakýkoli pokus o zmíněný vstup, spiknutí o něj usilující nebo podněcování k němu. Je ovšem těžko představitelné, že by tento soud považoval za ústavní zákon, jenž by jako těžký zločin trestal pouhé dobrovolné shromáždění společnosti, vytvořené s cílem přesvědčovat chodce o jejich morálním právu na přecházení přes neohrazené a neobydlené pozemky a obhajovat takové jednání, i kdyby hrozilo bezprostřední nebezpečí, že tato obhajoba povede ke vstupu a cizí pozemky. Skutečnost, že řeč pravděpodobně může vyústit v určité násilí nebo v poškození majetku, sama o sobě nemůže ospravedlnit její potlačení. Musí též existovat pravděpodobnost závažného poškození státu. Zastrašovacími prostředky, s jejichž pomocí se má řádně předcházet zločinu ve společnosti svobodných mužů, jsou vzdělání a tresty za překračování zákonů, nikoli omezování práv svobodu slova a shromažďování.